Na počátku bylo Svaťovo:“…já mám nápad!“ Díky jeho „nápadům“ jsme už byli v Rovaniemi, Burghausenu a teď tedy i v Tallinnu.
Přesnou statistiku a podrobnosti všech mistrovství víte od Petra, já vám chci přiblížit naši tállinnskou pouť. Jsou to mé osobní dojmy a postřehy z cesty, závodů a města.
Vyrazili jsme ze Slavkova v neděli odpoledne. Robo, my tři slavkovské žabky, jak nás pěkně nazval Petr, a Svaťa. Náš řidič, ochránce, pomocník, fanda, buddy a původce všeho. Čekala nás dlouhá cesta přes celé Polsko, Litvu, pobřeží Lotyšska až do Finského zálivu. Skoro 1600 kilometrů. Po půlnoci už toho měl Svaťa dost, zastavil u malého motorestu a zdřímli jsme asi na dvě hodiny v autě, než nás vzbudili Pražáci. Teprve pak jsme si všimli, co se to míhá na stěnách za okny toho zařízení. Samá erotika na fotkách a videích. No, nikoho nenalákali, pokračovali jsme dál. Další větší zastávku jsme udělali až v Lotyšsku u moře. Zamrzlou hladinu jsme ještě neviděli. Díky silným mrazům a větru zmrzly vlny do ledových plátů a tenkých pichlavých jehliček.
Do Tallinnu jsme přibyli v pondělí někdy po poledni. Ubytovali se, vypravili Roba do hostelu k Pražákům, počkali na leteckou část naší výpravy a společně zamířili prohlédnout si bazény. Jeden byl téměř připraven, druhý teprve na úpravy čekal.
Nás čekala od 18 hodin registrace a pak večerní rozkaz s pokyny pro závodníky. V řadě stolů byla tři stanoviště – registrace, platba startovného a informace. A fronty. Další fronta na měření tlaku – dva doktoři.
Na závěr už jen večeře a pivko v hotelu a spát.
Úterý, první závodní den. Začínaly dopolední kratší tratě, sbírali jsme první medaile do Fidesu i do pražsko-hradecké skupiny a měli z nich všichni ohromnou radost. Pořadatelé od rána připravovali druhý bazén. Teprve natahovali lajny, připevňovali odrazové desky, montovali schůdky do vody. Vypadalo to spíš na tréninkový bazén, zdálo se mi, že s tím nijak zvlášť nepospíchají.
Naše čtyřistapadesátky se měly plavat od 16 hodin. Hodinu před závodem jsme směli do šaten, pak do předstartovního prostoru. Tam stály tři řady židlí s čísly drah a posunovali nás vždy o jednu řadu vpřed podle pořadí rozplaveb. Deset minut před plánovaným startem nás odvedli do kukaně u bazénů. V ní dvě řady židlí – jedna rozplavba startujících, druhá čekatelů. S každým závodníkem musel povinně na start buddy a hlídat ho celou dobu plavby. Toho chudáka ale do buňky nepustili, čekali venku na mraze.
Začínaly nejstarší kategorie. Seděly jsme s Janou a Helou společně se soupeřkami, s jejich Holanďankou a mojí Naděždou Dudinou, se kterou jsem se potkala už ve Finsku.Pro mě byl tedy výsledek jasný. Na rychlou kraulařku já pomalá prsařka nestačím. Spíš jsem držela palce oběma holkám. Medaili měly jistou, ale jakou?
Postupně odcházely další a další rozplavby mužských a my pořád seděly v plavkách s ručníkem. Pořadatel se usmíval, uklidňoval. Je problém, za dvacet minut půjdete, pak za půl hodiny. Holanďanka šla protestovat, Naděžda křičela, chtěla slyšet ruštinu. Pak jsme i my pochopily. Ve druhém bazénu, kde měly plavat ženy, se nepodařilo zprovoznit časomíru. Střídat rozplavby mužské a ženské nelze, poplaveme, až skončí chlapi. Tak jsme jim všem popřály štěstí, plácly si s nimi, naše i pocelovaly. A seděly dál jak panenky v koutě. I hodné jsme byly, našli nás bohužel až v 18.40. Venku se mezitím setmělo a ochladilo, i my jsme trochu prochladly. S psychikou, aspoň tou mojí, to cvičilo. Po startu jsem brzy viděla, jak mě v protisměru kraulem míjejí všechny ostatní, pak mě předplavávaly ve stejném směru a najednou jsem na trati zůstala sama. Ochutnala jsem i kvalitu vody – Jadran je slanější. Pořád jsem nevěděla, v jakém pořadí dopluly Jana s Helou. Z Janina prvenství jsme měli velkou radost, byla dokonce rychlejší než ta moje soupeřka Dudina, bývalá závodní plavkyně. Hela dohmátla třetí. Po závodě jsme zkusily saunu, ale moc se mi tam nelíbilo, raději jsem se klasicky vyklepala po našem.
Vzhledem k pozdnímu konci závodů se vyhlášení výsledků odložilo na druhý den. Žádná oslava, ve středu nás čekaly dvoustovky.
Dopoledne jsme si stačili rychle prohlédnout staré město. Úzké uličky, krásné staré budovy, kostely, spousta věží. V prodejnách suvenýrů matrjošky, jantar, sklo, dřevěné výrobky, severské vzory na oděvech. Turistů málo. Na doporučenou středověkou krčmu a minipivovar nedošlo, odpoledne se závodilo a na jídlo ani pití nebylo pomyšlení.
Na dvoustovkách všechno klapalo. Časový plán dodržen, žádné prostoje, přidali jsme další medaile.
Večer nás čekalo dlouhé vyhlašování na pódiu u bazénu. Naše výprava ulovila hodně medailí, hodně jsme jásali, moje už dlouho netrénované hlasivky to málem nevydržely.
Těsně před zavíračkou jsme stihli i večeři a rychle na kutě.
Ráno jsme ještě opatrně vyšlápli troje namrzlé schody, mrkli přes hladinu moře k Helsinkám a udělali pár fotek. Pak rozloučení s naší letkou a před polednem už nás čekala zpáteční cesta. Za volantem Svaťu v noci na chvíli vystřídala Hela a bez větších zastávek jsme frčeli k cíli. Tak rychle, že jsme Helu ráno vysadili rovnou u školy, aby nezameškala další pracovní den.
Začala jsem Svaťovými „nápady“ a končím dalším jeho oblíbeným výrokem: „…dobře, že jsme jeli!“
Vlaďka
