V sobotu 7. srpna 2010 se konal jubilejní desátý ročník populárního plaveckého maratonu (no maraton, pořadatelé to mají v názvu, ale hlavní distance je ve skutečnosti tak 1200 metrů) v naturistickém středisku Koversada, Vrsar, Chorvatsko.
Plave se pochopitelně v moři, bez plavek či dokonce neoprenů a rozděluje se spousta medailí a pohárů, to vše bez startovného. Prostě samé důvody, proč se zúčastnit tohoto závodu již potřetí za sebou… vždy nám to tak akorát vyšlo, že jsem regenerační dovolenou po Ironmanu v Rothu trávil ve Vrsaru zrovna v době konání závodu 🙂
Při mém prvním startu v roce 2008 jsem víc než se soupeři bojoval s rejnoky. Teda ne doslova, ale hlavně ve své hlavě. Ten rok se totiž rodinka rejnoků rozhodla trávit svoje prázdniny na stejném místě, kde se konal závod. Líně se klouzali po písčitém dně a ti kdo je při plavání viděli, nevěděli, zda se kochat či plavat pryč. Problém byl v tom, že zrovna tehdejší léto informoval Blesk své čtenáře o tom, jak českému potápěči ukousl na Jadranu rejnok nos. A s touhle představou plavte, když nemáte plavky a rejnok na vás zespodu kouká a cení zuby…
Loni ve vodě žádný rejnok nebyl, ale udělal jsem fatální chybu hned při startu. Stoupnul jsem si vedle jedné vyvinuté prsařky (stylem i postavou) a rázem se přestal soustředit na start. Než jsem se nadál, čelo závodu bylo pryč a já se plácal mezi prsaři a prsařkami…
Letos se na start postavilo přes 30 plavců a plavkyň z 10 zemí. Opět přijeli dva italští poloprofíci Scarpa a Dambrosi, takže bylo jasné, že ve hře je pouze boj o třetí místo. Tentokrát na startu nebyl žádný rušivý element, a tak jsem se do poměrně velkých vln ponořil zcela koncentrován na samotný závod. Po startu jsem se zařadil zhruba na nějakou 6. – 7. pozici a začal bojovat se svým stylem, vlnami a poměrně silnými proudy. Závod se plave na 2 okruhy a již na začátku toho druhého jsem toho měl dost, mlžily se mi plavecké brýle a nejbližší bójka vyznačující trať se zdála v nedohlednu. Zhruba tak 500 m před cílem jsem se nechal přeplavat jedním borcem a zavěsil se do jeho nohou. Jak zkušení plavci potvrdí, je to výhoda, protože není potřeba vynakládat tolik úsilí… musí ale ten před vámi plavat rovně a ne kličkovat jak zajíc. Borec přede mnou, mimochodem triatlonista ze Slovinska, držel směr výborně, a tak jsem takto zapojen do „vláčku“ mířil k cíli. Dokonce jsem měl i čas si „odmlžit“ brýle. Asi 150 metrů před cílem jsme se dostali na úroveň druhé nejrychlejší ženy, sličné Holanďanky a začal v podstatě finiš. Slovinec tempo nevydržel, zato Holanďanka se opět dostala na 2 metry přede mne a začala mi trochu křížit dráhu, což byl problém, protože posledních 20 m měl cílový koridor tvar V a zužoval se směrem ke schůdkům na molu. To by snad ještě tolik nevadilo, horší bylo, když vytáhla další „zákeřnou“ zbraň… ve chvíli, kdy byla přímo přede mnou, přešla z kraula na prsa, zpomalila a jako by chtěla naznačit – něco ti ukážu, ale sedmá budu já – udělala několik temp… Takže jsem skončil celkově osmý :-))
V kategorii 36 – 45 let to bylo nakonec třetí místo, takže byla zase medaile… Závod vyhrál L. Scarpa (ITA), druhý byl J. Dambrosi (ITA) a třetí byla výborná plavkyně K. Bajc (SLO).
Nesrovnatelně většího úspěchu než já však dosáhla naše Kačenka v závodě dětí do 15 let. Ač letos prakticky až do příjezdu k moři neplavala, tak v závodě na 1 okruh (600 m) dokázala zabojovat a skončila celkově na 3. místě, v kategorii dívek do 12 let byla na 2. místě. Jinak mezi dětmi jednoznačně kralovala děvčata, kluci jsou asi línější nebo méně ctižádostiví nebo hrají jen fotbal…
Ondra Suchánek