Jozef Makai

*15.4.1947  †15.10.2017

Svoji premiéru v zimním plavání jsem měl 8.listopadu 1980 na Horním rybníku ve Svitavách. Za osobní asistence našeho předsedy jsem tam uplaval stovku. Na trati 750 metrů plavali tehdy jen čtyři soutěžící. Jožka Makai byl mezi nimi. Potkávali jsme se pak pravidelně celou zimu.

Na Zlatých pískách jsme se v létě 1981 setkali i na dálkovém plavání. Tehdy došlo k velmi neobvyklé věci. Mezi přemírou bójek ve vodě si z čela závodu každý vybral podle vlastního uvážení. Po dlouhých diskusích byla celá soutěž anulována. Jožka odněkud přinesl svoje mapy a vysvětlil sboru rozhodčích, že bójí vůbec nebylo zapotřebí. Jako jedna velká bóje lze použít ostrov uprostřed vodní plochy. A tak se tehdy i stalo.

Na podzim 1981 jsme se společně rozhodli, že objedeme všechny zimní soutěže. A za dalšího půl roku jsme se ve vlaku při téměř devíti tisících kilometrech dokonale poznali. Náš záměr vyšel. Tehdy ještě nevyhrával ten, kdo byl nejrychlejší, ale ten, kdo objel všechny soutěže.

Vlaku jsme zůstali věrní ještě nejméně dalších dvanáct roků. V roce 1983 Jožka opustil bratislavský oddíl SVŠT a stal se členem naší brněnské „Lokálky“. Měli jsme zadarmo vlak a náležitě toho využívali. Někdy nám bylo Československo malé, soutěž v Litochovicích u Ústí nad Labem jsme mnoho let využívali k cestám do NDR. Několikrát jsme navštívili Drážďany a Lipsko. Jozef si tady kupoval modely železnic. Na zpáteční cestě jsme byli ověšení krabicemi a litovali, že nemáme více rukou. Celníci se jen usmívali a chápavě pokyvovali hlavami.

Někdy na počátku 60. let hráli v pohárové Evropě fotbalisté Slovanu Bratislava proti slavnému anglickému klubu Tottenham Hotspur. Ten sice v Bratislavě 2:1 prohrál, v odvetě na svém stadionu White Hart Lane ale schytal Slovan obrovský debakl. U jednoho bratislavského středoškoláka tehdy vznikla láska na celý život.

K přestupu do Univerzity jsem jej přemluvil až v roce 1996. Přišel i se synem Zoltánem. Vlakovou éru nahradila automobilová. Vždycky měl pro mě místo v autě. Hodně lidí se s ním totiž bálo jezdit! Excelentní řidič Jožka zřejmě vytvořil na prázdných silnicích v sobotních podvečerech mnohé traťové rekordy.

Druhého srpna 2002 bylo na La Manchi na vodě či ve vodě hned šestnáct Čechoslováků. Jožka byl mezi nimi také, nemohl přece chybět u Zoltánova úspěšného sólového pokusu!

Malou vesničku Ivan Dolac na ostrově Hvar si vybrali s manželkou Helenou jako svoje letní sídlo. Častokrát zde pobývali déle než měsíc. Za Jožkou a Zolim se do Ivan Dolac stahovali adepti na přeplavbu kanálu La Manche, přijížděli i dobří přátelé z mnoha českých a slovenských oddílů.

Pověstný byl svými dietami. „Teraz držím ryžovku!“, prohlásil. A pak dalších šest týdnu jedl jenom rýži. Díky pevné vůli shazoval až 18 kilogramů. Jen o něco pomaleji je pak zase nabral zpátky.

V roce 2011 jsme se potkali už ve třetím oddíle. Na mikině musí být kohout, jinak ji Jožka nosit nebude! Co s tím? Změnili jsme oddílové logo! Z úcty k dlouholetému příteli předěláváme staré logo hlavního sponzora. Ale svoje zamilované tottenhamské logo kohouta si tam Jozef stejně našil. Dokonce nám rozdával další nášivky s kohoutem a litoval, že jich nemá dost pro všechny. S velkou pílí a pravidelností pořád sbíral starty na 750 metrových tratích. Téměř každou sobotu jsme se potkávali na Českém poháru. V neděli pak byly slovenské soutěže. Zde byl neuvěřitelných několik desítek let naprosto bez absencí. S jeho počty startů je to jako s těmi rychlostními rekordy. Těžko je někdo bude překonávat.

Postupem času se zkracovaly i trati a také Jožkova „docházka“ už dávno nebyla stoprocentní. Dál okolo sebe ale šířil pohodu a dobrou náladu.

V neděli dopoledne ještě absolvoval velmi příjemný a pohodový trénink. Spokojený a rozesmátý ještě vystoupil z vody. Nic dalšího v životě i přes okamžitou pomoc profesionálního záchranáře již nestihl…

Jožko, za všechno Ti děkujeme!
Petr Mihola

Poslední rozloučení se uskuteční v pátek 20. října ve 13:15 v bratislavském krematoriu na Hodonínské ulici.