FIDES Brno

Máme v oddíle nově Elišku. Už třetí, a je to rozhodčí akvabel a bývalá reprezentantka. Při její nedělní dálkoplavecké premiéře ji na start povede Lenka. Ta je také rozhodčí, plavání. A dokonce rozhodčí mezinárodní. Podělila se se mnou o zkušenosti z výletu do Říma. Nejvíce litovala toho, že se nepodívala do města a že si vůbec nemohla zaplavat.

Které vrcholné soutěže jsi už rozhodovala?

„Mistrovství světa na krátkém bazénu v kanadském Windsoru je můj dosavadní vrchol. Jmenovala mě tam rovnou FINA, byla jsem tam jako jedna ze sedmi evropských rozhodčích. Windsor je na hranicích s USA a někteří kolegové tak stihli zápas NHL v blízkém Detroitu. Byla jsem také dvakrát na evropské olympiádě mládeže, EYOF. Dále Evropa seniorů i juniorů, na těch jsem byla opakovaně. Naposledy právě minulý týden v Římě.

V roce 1981 byl v Československu v porovnání se současným stavem v dálkovém plavání ještě pravěk. Během sezóny se několikrát plavala kombinace 5, 10 a 20 km, tedy bez současných „soft“ tratí. V kalendáři měl pevné místo říční závod Vrané – Praha na 12 kilometrů a v podobné teplotě vody na startu. Od roku 1976 se plave i v Brně. V deštivé sobotě 25.července 1981 se na start desítky postavil i student průmyslovky Petr Mihola z oddílu Lokomotiva Brno. Zhruba před rokem se teprve seznámil s prvními členy oddílu. Předsedou Antonínem Nollem, strojvedoucím Milanem Šafaříkem a hlavně svými nejvýraznějšími mentory, dr. Mirko Fuksíkem a Béďou Hanušem.

Petře, jaká byla tvoje příprava na první desítku?

„V první zimě jsem odplaval všechny trati, předseda Noll mně přidával pozvolna. První pětistovku jsem měl v Náchodě, první trať 750 metrů v Bratislavě. Kilometr tehdy právě nebyl a limit byl jen dvacet minut. V létě jsem nejprve odplaval pětky v Jevišovicích, na Rozkoši a v Plzni – Liticích. Na začátku prázdnin jsem zvládl Vrané – Praha, poprvé a naposledy, závod pak zrušili kvůli jezu v Modřanech. V Brně tehdy pršelo, voda měla 19°C, na lodi jsem měl tátu a ze současného hlediska poznání zajímavé věci – čokoládu, grepový džus a podobné nesmysly. Béďa Hanuš tehdy psychicky moc nepomohl. Řekl, že je zvědavý, jestli vůbec uvidím hrad Veveří. On vzdal tu desítku rok předtím. Do obrátky to ještě šlo, poslední dva kilometry už byly hodně „v transu“. Poslední jsem ale zdaleka nebyl. Tehdy se vyhrávalo za tři hodiny, můj čas byl 4:29,47 hodiny. Po doplavání mě z vody vytáhli Michalové Šindelář a Vymazal. Včera si na to už Bery nevzpomněl. Myšák by si vzpomněl, akorát už bohužel odešel. Čtení starých výsledkových listin je vůbec čím dál smutnější. Zůstal jsem tehdy ležet na tom dlouhém mole na Lodních sportech. Po chvilce jsem vstal a sám odešel.“