Poslední má výhra v celkovém pořadí poháru byla v sezóně 2018/2019. Během sezón 2017/2018 a 2018/2019 jsem získal ze 34 závodů celkem 21 prvenství. Poslední první místo bylo 23. 3. 2019 v Červeném Kostelci. Od té doby jsem absolvoval 37 závodů. Nicméně na nejvyšším stupínku jsem stanul pouze 3x, protože se do poháru zapojili bratři Polanští, kteří jsou vzdáleni mým možnostem. Mé umístění se tedy vždy odvíjelo od toho, „kolik Polanských“ se závodu zúčastnilo. Nestává se, že by závod vynechali oba dva.
V Holoubkově se tak stalo. Tentokrát nepřijel ani jeden z bratrů a já se ocitl v roli favorita. Opravdu jsem si říkal, že by výhra měla přijít, věřil jsem v ní, byť pole závodníků bylo i tak kvalitní. Největší soupeř Petr Pavlištík je vynikající plavec, kdy v letní sezóně jsem mu letos koukal na záda z velké vzdálenosti, ale v zimním plavání jsem měl s ním skóre: 6 soubojů = 6 mých vítězství. Věřil jsem v sedmé vítězství zde v Holoubkově. Nicméně trať byla 750 m, celkem 12 kol a celkem tedy 22 obrátek o 180°. Bojky byly mezi sebou vzdálené 31 metrů (myslím, že to mohlo být i o trochu méně kvůli těm obrátkám). Nejvíce kol jsem zažil snad v Náchodě, kde na trati 1000 m bylo 10 kol, tedy bojky byly od sebe 50 m.
Rozplavba čítala celkem 10 plavců. Bohužel i tak to byl relativně vyšší počet, protože již ve čtvrtém kolem jsem doplaval některé plavce o 1 kolo. V šestém kole se přede mě Petr dostal, když jsem na bojce obeplavával další plavce. Další část závodu se nesla v duchu plavání za Petrem a vyhýbání se závodníkům. Co bylo však nejhorší, že jsem plaval na cca 70 % svých možností, dokonce jsem brzdil a zkracoval tempa, abych na Petra nenaplaval a nepotopil ho. Nicméně stále kolem nás byli další a další plavci, bojky strašně blízko sobě, nebylo kde předplavat. Osobně bych to přirovnal k tomu, když plavete v bazénu na dráze, kde je 10 plavců, vy plavete za někým a proti vám stále a stále plavou další plavci a najednou je obrátka a takto se to opakuje stále dokola. Máte pak 2 možnosti: 1) Zachovat se jako hovado a i za cenu toho, že plavce pomlátíte a pokopete, přelezete po někom, se dostanete do čela nebo 2) Čekáte, kdy se otevře nějaký prostor, a vy zkusíte jít na první místo. Kdo mě zná, tak ví (nebo aspoň věřím), že nepatřím mezi zákeřné plavce. Nemám rád ostré lokty a kontaktní závody (byť samozřejmě umím být tvrdý!!!), ale nechci. Zvolil jsem si druhou variantu, čekal jsem, čekal jsem, ale cítil jsem, že prostor se může otevřít maximálně v závěrečné rovince (cca 25 – 30 m). Na každé bojce jsem byl potopen plavci za mnou. V poslední rovince jsem zkusil rychlý finiš (sil bylo strašně moc), cítil jsem, že můžu stále vyhrát, ale asi 15 m před cílem jsem byl nakopnut do obličeje plavcem před sebou, chvilku jsem nevěděl, kde jsem. Ten kopanec mě vypnul. Po vzpamatování jsem závod dokončil ve výletním tempu na 2. místě.
Nevím moc, jak to hodnotit. Zklamání je obrovské. Když plavete na 100 % a prohrajete, tak zkrátka na více nebylo a prohra se přijme lépe a člověk se z ní poučí (viz mé prohry s Richardem Nyárym). Ale tady jsem bohužel odplaval závod na 70 %, a protože jsem nezvolil možnost být hovado, tak jsem doplaval 2. Takové pocity jsem ještě nezažil. Více ran jsem dostal, než rozdal. Byla to nová zkušenost, věřím, že se ale nebude opakovat.
Všem medailistům a zúčastněným blahopřeji.
Michal