Již po osmé jsem se vydala mezi svátky na soutěž do Prahy. Vždy mě to trochu oddělí od konzumu a lenošení o Vánocích.
Sešli jsme se pod Národním divadlem tentokrát jen tři. Já, Eliška Podmelová a Martin Klučka. Odhodlaný Jaromír Berounský se vyřadil z letošní sezóny zraněním ramene na lyžích a tím velmi oslabil naše ambice stát na bedně v oddílových družstvech.
Po příjezdu na Žofín jsme s Eliškou šly prozkoumat start a cíl. Hned před budovu nás odchytila reportérka Českého rozhlasu a udělala s námi krátký rozhovor. Kdybyste ho někdo náhodou slyšel v rozhlase, tak se nedivte. V tu chvíli jsme ještě měly s Eliškou dobrou náladu, slunko svítilo, voda byla naměřena na 4,3 stupně, nebylo se čeho bát.
Po klasických proslovech p. Štěrby jsme šli ve třech vlnách po sobě do vody. Elsa se dostala do první, nejrychlejší vlny, já s Martinem do druhé. Bez jakýchkoliv obav jsme svižně plavali k první bóji na druhou stranu řeky – směr Smíchov. Tušili jsme, že u první bóje bude proud silnější, proto jsme si trochu nadplavali. Viděla jsem periferně, že Martin jede kousíček přede mnou a měla jsem z něj radost. Po obeplavání první bóje nás to rychle svezlo k otočce na druhou bóji a pak začala bitva s proudem. Stále mne to tahalo pod mostní pilíře, ruce jsem začala mít jako kladiva, cit pro vodu v háji. Nabyla jsem dojmu, že se ocitám téměř pod mostem a trochu zpanikařila, že mě to odnese až na jez. Nicméně jsem se zase nějak doplácala ke břehu u divadla a s respektem otočila do druhého kola.
Chvilku mi v hlavě harašilo, že ve druhém kole již nebudu mít tolik sil v tom proudu pod mostem, ale po proplavání branou do druhého kola jsem uklidnila hlavu a soustředila se na nadplavání první bóje. Druhé kolo již nebylo naštěstí tak tragické a já se ocitla ve zdraví v cíli. Nicméně Martin dlouho nikde. Po doplavání mi sdělil, že mu na konci prvního kola někdo kopl do brejliček, které pak už velmi špatně nasadil a plaval v druhém kole takřka po slepu. Prý se ve druhém kole dostal v proudu pod most a myslel, že ho to sveze až na jez. Jeho první mezičas byl velice slibný. Druhý mezičas hovoří o velkém boji. To vše jsme se s Eliškou dozvěděly až po našem převlečení do suchého.
V převlékacím stanu jsem od Elišky slyšela spousty kleteb a nadávek na studenou vodu. Nemohu je tu reprodukovat, ale vnitřně jsem se velice smála. Introvert Eliška je neskutečně vtipná a úžasně mě baví. Úsměv na rtech jsem ale neměla. Byla jsem vyděšena kousavou vodou, proudem, který mě neúprosně unášel a celkově nevlídnou Vltavou, kterou takhle neznám. Vždy před tímto závodem mi připadala líná a teplá.
Každou sezónu je nějaký závod tvrdý a pro mě to byl asi tento. Ani letošní Choceň tolik nepokousala.
Vystáli jsme frontu na rychle chladnoucí párek, vytrpěli vyhlášení vítězů bez naší přítomnosti na stupních, odnesli si něco z tomboly a jeli jsme „DO PRDELE“ (jak vždy zahlásí Eliška).
Zapsala Václava Benešová 27. 12. 2024 v 8:25 v posteli v resortu Pořešín
