V sobotu 1. 3. 2008 jako obvykle o víkendu jsme se rozhodli, že pojedeme na jeden ze závodů zimního plavání, tentokrát do města Lázně Bělohrad. Lákavá akce měla být v přírodním koupališti Pardoubek (ne Paroubek). Osedlali jsme své plechové oře a zrána vyjeli.
Předpověď počasí nebyla zrovna příznivá: vichřice a déšť. Cestou za Brnem jsme si však pochvalovali, jak je krásně. Na Vysočině nás ozařovalo slunéčko.
„Ti meteorologové trochu přehánějí“, kdosi utrousil. Podobné věty padaly i během další cesty. Zuzka, samozvaná tisková mluvčí Fides, neustále telefonovala a všem vesele oznamovala, že dnes volá zadarmo (od O2). Občas dostala informace, že u Prahy už není taková pohoda jako u nás.
Poté, co jsme přijeli do Pardubic, začínal některé optimismus pomalu přecházet. Tu a tam podél cesty visely zkroucené billboardy jako plátek salámu na talíři. Proti nám hrozila obrovská černá masa mraků. Příroda nám oznamovala, že si to s námi hodlá rozdat a že půjde do tuhého. Těsně před Hradcem jsme do toho vjeli. Kroupy, hustý déšť a obrovské poryvy větru. Začali jsme pochybovat, jestli tam vůbec dojedeme. Kolem cesty létaly větve a začaly padat stromy.
Napadlo nás: „ Co asi dělají organizátoři? Staví ten velký stan, kde se máme převlékat?“ Na to nikdo neodpověděl. Příroda si to řešila po svém. Stromy padaly dál, billboardy se kroutily a my jsme jen na ně zírali v uzavřeném plechovém domečku na čtyřech kolech.
V Hradci Králové zavolala Zuzka Petrovi Miholovi, který si také „užíval“ se svou posádkou kousek za námi. Rozhodli jsme se, že zavoláme hlavnímu organizátorovi akce. Po dlouhém volání se nám ozval, ale moc nadšeně nehovořil.
„Závody asi zrušíme“, oznámil nám pořadatel. Co teď? Váhali jsme, jestli pokračovat dál v cestě nebo jet zpátky. Povětří se poněkud utišilo, a tak jsme se rozhodli, že tam dojedeme aspoň na ten guláš nebo co to tam pro nás připravili. Vidina jídla zvítězila. Někteří si skutečně mysleli, že se tam přijedou najíst a šup zase zpátky do Brna. Ale to se spletli.
Cestou jsme viděli pár odfouknutých střech. U jednoho takového domu bez střechy byla zrovna zaparkovaná auta ozdobená pro svatbu. I jim, zahrála příroda na nervy.
Po příjezdu ke koupališti jsme viděli dva organizátory, jak se snaží vytáhnout bójky z nějaké dřevěné boudičky. Moc nás tady zatím nebylo, asi tak 8 zoufalců, kteří přijeli za vidinou bodů, i kdyby padaly trakaře.
Přestalo pršet a už jenom trochu profukovalo. Vypadalo to, že se akce uskuteční. Vedle nádrže jsme hledali ten stan, kde jsme se měli převlékat. A vida, je tu! Jen holá konstrukce, na střeše potah.
„Kluci mají šatnu u pravé zadní tyče a holky u levé přední“, oznamovali zvesela pořadatelé a mysleli si, jak nás potěší.
„A kde to má stěny?“ zeptali jsme se. Bohužel příroda rozhodla, že stan bude bez nich, aby mohl vítr kolem nás skotačivě proudit. Pomalu začínali přijíždět další závodníci. I na jejích tvářích bylo vidět, že neměli cestu moc veselou.
Bójky se živě pohupovaly na vodní hladině, jako by už na nás čekaly. Z dálky připlavaly dvě labutě, aby si prohlédly ty „blázny“, kteří s nimi budou plavat.
Plastové židličky vzorně rozestavěné kolem břehu lákaly místní obyvatelstvo, aby se posadili a vychutnali si skvělou podívanou jako na sportovním stadionu. Organizátoři podrobně vysvětlili, jak plavat kolem bójek. Někteří se raději pro jistotu ještě dvakrát zeptali, aby se nespletli a připlavali správně do cíle bez nebezpečí diskvalifikace. Zavládla všeobecná pohoda. Někteří si už v duchu počítali, kolik dostanou za tento závod bodů.
750-káři se vrhali do vody o teplotě 6°C. Závody proběhly dobře. Jakmile skončily, pádil každý do místního lázeňského domu ne za procedurami, ale konečně už na to jídlo. Bylo i s obsluhou excelentní. Během oběda se rozdávaly odměny prvním šesti nejrychlejším závodníkům. Nastává rozloučení, zamávání a jedeme domů. Do Brna jsme dojeli bez potíží. Akce se vydařila sice s překážkami, ale je alespoň na co vzpomínat.