S Ríšou Haanem a Jirkou Valešem jsme na konci července roku 2002 odjeli na náš druhý La Manche. Početná skupina doprovodu včetně štábu dvou borců z brněnského studia České televize dorazila po týdnu.
Lodivod Michael Oram se synem Lancem připravili obě lodi – Sea Satin a Aegean Blue a čekalo se na jejich povel. Start byl nakonec v úterý 30. 7. v odpoledních hodinách (14:36 moje maličkost, 14:38 Ríša). Nebyl to od lodivoda úplně dobrý nápad. Užili jsme si několik lokálních bouřek, které měly zásadní vliv na kondici doprovodu a samozřejmě poznamenaly také výkon obou plavců. Ríša pak tvrdil, že nikdy nezažil nic horšího. Ve vodě vydržel 11:20 hodin. Po 45 minutách mě lodivod Michael vysvobodil. „Start v tomto počasí je moje selhání, máte dva pokusy do pěti dnů zdarma.“ Dárek ve výši zhruba 140 tisíc jsem neodmítl a svůj pokus ukončil v čase 12:05 hodin. Museli mě přesvědčovat, že Ríša už taky neplave. Ten údaj 12:05 stojí za zapamatování.
Dr. Jana Martinková „ohledala“ Ríšu a start do pěti dnů mu povolila. U mě ale byla striktně proti, spíš kvůli anamnéze, aktuální zdravotní stav byl celkem dobrý. Ale byl tady ten darovaný volný pokus! Z první řady v hledišti se tam na jeviště dostali takoví borci jako Michalové Šanda a Špaček, Honza Příborský a Pavel Kouřil. Jirka Valeš se zdráhal. I když byl na místě tehdejší předseda Zdeněk Filip, zachoval jsem se jako hlavní trenér. „Jirko, ta štafeta musí mít šest lidí!“ Jirka už pak neprotestoval a 6. a 12. hodinu podal výborný výkon. A já jsem se proměnil v hrajícího trenéra: „Začne Honza Příborský, předá nejlepšímu plavci Michalovi Špačkovi a ten Michalovi Šandovi. Pak poplavu já, předám Pavlovi a ten Jirkovi. Za 13 nebo 14 hodin není co dělat!“
Těch pět dnů se nám smrsklo na dva dny a kousek. Odstartovali jsme v pátek 2. srpna v ranních hodinách. Ríša plaval s Michaelem a měl pomalý postup. Zůstal čtyři kilometry od francouzského břehu, ke kterému se za poslední čtyři hodiny nepřiblížil ani o metr. Pokus ukončili po dohodě s lodivodem v čase 17:27 hodin. Na konci roku mu z Anglie přišla cena za nejvytrvalejší výkon roku 2002.
U nás na Aegean blue byla od začátku dobrá nálada. Loď jsem znal z pokusu Libora Laštíka už z roku 1998 a lodivoda Lance taky. Honza a Michalové za to pořádně vzali a rychle jsme odrazili od anglického břehu. Snažil jsem se samozřejmě taky o co nejlepší výkon. Dva dny předtím jsem se zase snažil o ten světový prsařský rekord (nakonec ho nemám ani na Gibraltaru), teď jsem mohl plavat kraulem. Snažil se i Pavel a při své dálkoplavecké premiéře i Jirka. Ten byl se mnou na kanále i o čtyři roky později. Tehdy se sám výborně připravoval. Zvládl v Chorvatsku v červnu za den i deset kilometrů a v poháru dal desítku v pohodě za 3:38 hodiny. Teď nám to rozhodně nekazil. Ve druhé hodině na něj vyšly silné proudy u francouzského břehu. Ale i ty překonal a na posledních 350 metrů předal Honzovi. Ten si zaplaval už jen pět minut. Výsledný čas byl 12:05 hodin, tentokrát ale u úspěšného pokusu(!) Byli jsme v cíli na pláži u vesnice Vissant. Doplavali jsme tam všichni kromě Jirky, ten na nás počkal na lodi.
Pokud by nebyla bouřka, měli bychom s Ríšou přeplaváno o tři (Ríša) nebo čtyři (já) roky dříve. Takto se formoval silný oddíl a ten už ve svém třetím roce po vzniku dosáhl v sezóně 2002/03 na první výhru v oddílové soutěži Českého poháru.
Petr