Nejdříve nám odkontrolovali nehty, a to i na nohou. Potom nás potiskali číslicemi, které nejdou umýt, a tak mi musíte dát startovní číslo na Slavkově 742. Rozdělili nás na 4 vlny s rozestupy cca šesti minut. Vlny byly označeny barevně čepičkami. Já nafasovala červenou, i když jsem chtěla růžovou. Ale tu dostaly baby nad 60 let.
Potom nám vysvětlili okruh, který měl 3 km. Dosti se to podobalo závodu ve Veselí nad Lužnicí – obdélník o stranách 1,2 x 0,3 km. Okolo břehu tam 1200 m, na boji do moře 300 m, 1200 m zpět a 300 m na cílovou desku.
A už se jelo. Nejdřív chlapi, pak ženský. Já ve vlně červených čepiček. Vyřadili si nás tam jako slípky, pak nás pustili do vody a zahoukali start. Okolo mě vyrazily hubené „Šárky Landsmanové“, takže jsem se nechala strhnout jejich tempem, které mně ale velmi brzy došlo. Potom už jsem akorát počítala, kdy budeme otáčet nazpět. Když mě po půlce začaly předjíždět růžové čepičky žen kategorie 60+, začala jsem ztrácet sebevědomí úplně. Startovaly cca 6 minut po naší vlně. No, ale co. Doplavala jsem.
Na břehu nás vítala malá hrstka výpravy z Čech. Zase měl náčelník pravdu. K medaili jsme se nikdo nepřiblížili. Tak ještě pár záběrů z toho, co jsme viděli a další zážitky až ústně. A kdo to všechno fotil? No přeci MŠ. Už přetahuji délku článku. Petr řekl zhruba 12 vět do dnešní půlnoci. A protože je to naše poslední noc v Římě, tak to musíme napsat ještě před odchodem do města. Abychom neměli průšvih.
Ahoj Vendula a Milan