Musím se s vámi podělit o zvláštní zážitek. Stejně jako před každým závodem i v Olomouci jsem měla obavy, jak to dopadne, jestli to zvládnu. Při pohledu na ten fofr v korytě řeky se všechno jen zhoršilo.
Můj start se blížil, pětice normálně odplouvaly, a tak nezbylo, než do vody vlézt taky. Málem mě to odneslo ještě před Kamiliným hvizdem, dávala si podle mne zbytečně na čas, když pedanticky odpočítávala od deseti k nule. Pamětliva Petrových rad cpala jsem se k levému břehu.
A pak se stalo něco. Měla jsem pocit, jako bych byla za ruce zavěšená na provaze a někdo mě tahal vpřed. Bylo to prima, najednou jsem míjela dva ze svých spoluplavců. Sice prsaře, ale s mým tempem v jiných závodech to bylo překvapení a přiznám se, že i potěšení. Pak se mi podařilo trefit cíl a málem jsem v té rychlosti z žebříku srazila zpět do vln Petra Kociána, kterého jsem bohužel nepředstihla.
Pozávodní euforie byla obrovská, všechny stresy zapomenuty, zůstala jen radost z pěkného závodu.
Ale kdo mě teda v té vodě popotahoval?
Vlaďka