Registrací to začalo. Každý jsme dostali na krk delegátku se jménem a na zadní straně vylepené pásky určující, co kdo plave a tři časové kolonky T1, T2 a T3.
T1 /T3-30 min/ určoval příchod do šaten. Obrovský stan postavený na nábřeží řeky Tury, odhaduji 40×10 m, zahrnoval dvě oddělené části 5×20 m zvlášť pro ženy a muže. Tento prostor byl vytápěn dvěma silnými horkovzdušnými agregáty na teplotu ke 30 st. Řady lavic poskytovaly dostatečný prostor k převlečení. V přední části stanu, v těch zbylých 10×20 m, byly regály s pultem, kde přebírala obsluha igelitové pytle s přebytečným oblečením. Bezpečně uložené věci si každý vyzvednul po doplavání proti plastovému číslu. Klasický praktický šatnový systém. Ve zbylé části této šatny byly lavice. Byla to čekárna, kde v pravidelných intervalech vyzývali dva pořadatelé rusky a anglicky k odchodu do „predstartovnoj palatky“ (předstartovního stanu). Postavený byl přímo na řece, deset metrů od plaveckého bazénu. V tomto, také perfektně vytápěném stanu, bylo pět řad židlí označených od jedničky do desítky. Každý měl svoje místo dle příslušné startovní dráhy. Tomu odpovídalo i deset plavebních drah. Postupně, jak první řada závodníků odešla ke startovním žebříkům, zbývající čtyři řady se posunuly o jedno pořadí vpřed. Zadní volnou řadu židlí následně obsadila nová várka startujících. A tak to šlo celý den. Jednou dírou se postupně vcházelo ze šaten do předstartovního stanu a druhou se odcházelo na start. Po doplavání byl k dispozici neskutečný servis, který jsem ocenil po absolvování trati 450 m. Ale o tom až později.
Pokračovat ve čtení „MS – Tyumen: Organizační zajištění stojí nejen za zmínku, ale zaslouží pochvalu!“
